NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kolik bohů na klenbě nebeské, tolik démonů hledejte v temnotách podsvětí... Věčný manichejský protiklad dobra a zla je přeneseně emblémem současných Sorath. Plzeňáci mně na své poslední desce dělají radost a myslím, že i každému, kdo má aspoň trochu rád poctivě a nikoli primitivně a hloupě zahraný blackmetal. Úvodní etudní náznak goticko-renesanční melodiky naznačuje, že posun zaznamenatelný na Gnosis Sorath rozvedli do dalších dimenzí. Chápete-li jejich posun k nosnějším a nikoli pouze zběsile kvílícím plošším riffům jako posun nehodný blackmetalu, je to vaše věc. Podle mne jsou Sorath u nás kromě Avenger (a snad posledních Ritual) jedinou kapelou, která nedělá klasickému blackmetalu ostudu. Máte-li pocit, že se Sorath zaprodali a přeběhli k „trendovému“ deathmetalu, nevíte, o čem mluvíte... Sorath se naučili líp hrát i skládat, více využít všechny nástroje, pohrát si s melodickou souhrou kytar, dát neobvykle velký prostor pěkně zvonivé base (supr!!!), vklínit do své hudby slušná sóla a především stvořit chytlavé skladby, které se svými melodiemi (jimž se Sorath v zásadě nevyhýbají) usadí ve vaší paměti. Omnes Dii... je deska sice čitelná, ale podle mne velmi dobrá. Někdo možná namítne, že zní trochu „švédsky“. Proč ne, souhlasil bych – a nepovažuji to za zápor! Některé pasáže sice budou na někoho působit trochu ploše, ale to jsou přesně ty momenty, kde Sorath zůstávají tradičně blackmetaloví a nebojí se jednoduššího motivu, který je ale zato řádně zběsilý. Temnotou a démonickým chladem čpící texty dodávají navíc Sorathům stále tu správně „černou“ atmosféru a Admirerforestae svým syčícím, ale srozumitelným vokálem odštěkává sice v mnohém směru tradičně blackové, ale slušně napsané i nafrázované démonické vize. Od klasicky blackově působících Chapel Of Abominations či Invocation Of Demogorgon či docela ploché Supreme Cross se dostává až ke skutečně zajímavým věcem jako je např. závěrečná Again As The Slaves. S povděkem kvituji, že mezi tím fašismem nasáklým póvlem typu Inferno nebo Ogmias je tady pořád ještě kapela, která se za svůj black nemusí stydět. Spíš naopak – zatím poslední deska Sortah je kvalitní sbírka instrumentálně dobře zvládnutého, tradičního a dobře složeného blackmetalu, který je navíc zabalen do dobrého zvuku. Jsem nadmíru potěšen...
8 / 10
Admirerforestae
- kytara, zpěv
Francis
- kytara
Mar Markion
- baskytara
Ottar
- bicí
1. Coldherted Blasphemy
2. Invocation of Demogorgon
3. Fete
4. House of The Nameless Ones
5. Supreme Cross
6. Chapel of Abominations
7. The Cold Air
8. Dreamless Sleep
9. Again As The Slaves (Misery of Circulation)
Matache Chavala (vinyl) (2017)
Tumultus / Saros (split) (2005)
Vivimos En Perpetua Guerra (2003)
Omnes Dii Gentium Daemonia (2000)
Gnosis (1998)
Enlightment (split Sorath/Isacaarum EP 7'') (1997)
Voices (demo) (1995)
Matache Chavala (split Sorath/Uncelan) (1994)
666...to Awakening (demo) (1994)
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.